Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta bez cíle...

25. 1. 2008

Vypráví: Muž ve stínu
Do města zavítala tma a na střechy domů padl soumrak.Měsíc se vyšvihl na oblohu a pro pocestné byl jediným možným světlem,aby nezabloudily ve spletitých uličkách města.Foukal silný vítr a drnčení popelnic značilo,že muž jící po cestě tu není sám.Zpoza rohu vykoukly dvě kočky a měsíc se odrážel v jejích černo-žlutých zornicích.Popošel za roh a nakoukl,uviděl dvě menší kočky jak čumáčkem prohledávají spadené popelnice.Letmo se usmál a šel dál po svých.Lampy tyčící se nad ulicemi už dávno zapomněli na svou dávnou slávu.Stromy ohýbající se pod náporem větru dodávaly temné uličce nádech pusta a tajemna.Stín chodce bloudícího po kostkované dlažbě a čekajíc,než se do něj opře další studený vítr.Zastavil se na přechodě a čekal až blikne červená.Čekal než se objeví zelená,ale proč?Ulice byli prázdné,ani jedno auto v dohlednu.Vykročil na druhou stranu a dál bloudil.

 

"Neutečeš,neschováš,neskryješ.

To co tě honí tě pohltí,

Tvé štěstí se nyní vytratí

A ty pochopíš, není cesty zpět.

Čas je věž s hodinami,

a ty stále tikají.

Tik.Tik.Tik.

Brzy bude poslední,

Jen zvuk hodin na věži."

 

V myšlenkách si dělal pořádek.Putovaly a ztrácely se mu.Objevovala se minulost a přítomnost.Nohy ho samy nesly zapomenutým městem a samy udávaly směr.Sem tam se nějaká lampa rozsvítila,ale pak zase zhasla.Muž se ošil pod nepříjemným vítrem,který přibíral na síle.Moře dunělo vlnami,které se rozbíjeli o útesy.Mořský vzduch mu dělal dobře,vsáknout příjemnou vůni,která nosí nádech soli a písku na plážích.Vítr mu vymaňoval s očních kanálků slzy,které samovolně odlétaly pryč.

 

Jak je to dlouho co jsem nebrečel?7let…ano 7 let..

 

Jak asi vypadá západ či východ slunce?Už 7 let jsem ho neviděl…

Jediné co vždy spatřím je Tma.Tma je chladná,depresivní a osamělá.Nemáte nad čím přemýšlet,tma vás pohltí tak jako mě.Trochu zpomalil krok až nakonec zastavil úplně.Došel za město,cesta,která vedla dál po výběžcích hor a různě se klikatila.Popošel na úpatí útesu a rozhlédl se.Tma,tma,tma.Je všude.Dostane se vám pod kůži.A věřte mi,na tohle si zvyknout nemůžete.Jen lehce jsem uslyšel její smích.Prudce jsem vzhlédl a otočil se.Nic,jen tma.Pouhé pískaní v uších.Pouhý vítr,který mi donesl její podmanivé tóny,její smích.Její hlas,který jsem neslyšel 7 let a přesto jsem ho rád poslouchal.Bohužel věž s hodinami stále tiká a odbíjí a čas se zastavit nedá a proto tu teď bloudím…Cestou…cestu,která nenašla svůj cíl…
KONEC

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mazany!!!

(Sora, 26. 1. 2008 13:22)

Tak thle bylo brutalni z tohoto jsem nemohla:Di kdyz to neni k smichu!!!:(